Historie
ŠŤASTNÁ BERJANKA
Název mojí chovatelské stanice vychází z pocitu, který máte, když vám
domů přibude bernský salašnický pes. A dnes mohu říci – jakýkoliv salašník
O nás
 „Náš domov je všude tam, kde je panička a večeře“
tímto heslem naší bígličky Citky se řídíme i my - appenzellské dámy –
Besinka (Zafira), Phira a Viki.
Náš domeček se však nachází ve vesnici Kamenný Újezd, kterou najdete v
Jižních Čechách, na půli cesty mezi Českými Budějovicemi a Českým
Krumlovem. (Dříve jsme bydlely přímo v Českých Budějovicích)
Pro historiky: žijeme na území bývalého panství z Újezda, založeného již
ve 13.století.
Pro pejsky: i my se tu máme pansky- kromě toho, že se můžeme pohybovat po
celém domě, máme k dispozici i velikou zahradu na které můžeme běhat,
řádit a hrabat díry - co když tam některý z újezdských pánů ukryl poklad?
Řeknete si - a co procházky? Na procházky chodíme každý den. Jsme
salašníci a navíc appenzellové.
Rády běháme po loukách a dokazujeme světu, že jsme rychlé a hbité. A díky
tomu snadno dojdeme za hodinu k babičce, která bydlí v sousední vesnici.
Tam je nám také dobře, dostaneme piškoty a může si pohrát s berňačkou
Gretou, pozdravit seniorku sestřici Ajdu a hlavně-číhat na kočky, které
sice nesmíme lovit, ale když nás nikdo z lidí nevidí, tak co?
Nemyslete si však, že nevíme co je to disciplína a poslušnost! Často
jezdíme s paničkou do Českých Budějovic, kde bydlí naše mladší paničky a
tam chodíme spořádaně na vodítkách, jezdíme autobusy
a kamarádíme se s pejsky. Někdy smíme ležet u paničky v práci a hlídat
zákazníky, aby nám neodcházeli bez placení.
Z Budějovic vyjíždíme i na výlety do okolí. Třeba do zámeckého parku v
Hluboké nad Vltavou. Nedivte se, i švýcarský honák potřebuje nějakou tu
kulturu. Dokonce jsme tam jednou potkali i Phirušky bývalého švýcarského
člověčího souseda, který zná chovatelskou stanici von Brünggberg odkud
Phira pochází.
Svět je malý, ale krásný. Přejeme všem pejskům aby v něm byli šťastní a
veselí tak, jako jsme my.
Od bernského k appenzellovi…
Moje láska a obdiv k plemeni bernský salašnický pes se nezmenšila. To, že
mi domů do paneláku k sedmileté bígličce Citě přibyl i appenzell bylo díky
tomu, že jsem měla dojem, že Cita začíná ve svých nejlepších letech
lenivět a ztrácet chuť do života. A protože se bígl chová ve smečkách,
připadalo mi samozřejmé, že nového psího člena přivítá.
Líbil by se mi doma ještě jeden berňák, ale do bytu ne, volba padla na
aplíka… a za pár měsíců byla doma Zafira from Balihara ranch, prostě
Besinka.
Citě trvalo tři týdny, než pochopila, že to drzé štěně u nás zůstane a pak
jí vzala do učení. Naučila Besinku otevírat odpadkové koše a vyhledávat na
procházkách vyhozené svačiny.
Poznávala jsem ale i štěstí neloveckého plemene - Besinka v lese
neutíkala. Plemeno bystré a hbité jako bígl, navíc barevné a poslušné jako
berňák – a u mne se zrodila láska na celý život.
Po přestěhování ze sídliště na okraj města jsem si přivezla ze Švýcarska
druhou appenzellku - Phiru v. Brünggberg. Tuto chovatelskou stanici jsem
si vybrala záměrně, protože její pejsci se již roky používají k výcviku
vodících slepeckých i záchranářských psů, což zaručuje pevné nekonfliktní
povahové vlastnosti zvířat.
Jeden appenzell je štěstí, ale dva jsou neutuchající radost jak pro mne,
tak hlavně pro ně samé. Konečně má Besinka rovnocenného „soupeře“ pro
závodění, laškování i přetahování.
Pár měsíců po Phirušky druhých narozeninách se Besince narodilo sedm
štěňátek. A jak už to někdy bývá, jedna psí holčička na nás od malička
koukala moudrým pohledem a očima se ptala, jestli u nás může zůstat a že
bude moc hodná, když si ji necháme. Je hnědá po tatínkovi a když se
narodila, měla za krkem bílou skvrnu do písmene V jako Viktoria. Jméno jí
zůstalo a ona zůstala nám.
Tři appenzellky je nezměrné štěstí pro ně samé. Pro mne radost, ale i
zodpovědnost. Každá má jinou povahu a je jen na mně, dostat z nich to
nejlepší co v nich dříme na povrch. To proto, aby mohly být šťastné a
neměly potřebu dokazovat světu svou sílu, ale aby měly potřebu usmívat se
kolem sebe a všem dokazovat, že pes je věrný přítel člověka.
Bernský salašnický pes
Bernský salašnický pes byl mým snem pouhého půl roku a pak se shodou
náhod stal skutečností.
V roce 1988 jsme měli doma skvělého, ale bohužel těžce nemocného
jedenáctiletého pejska – dlouhosrstou kolii Breta a zákonitě jsme
přemýšleli, kdo přijde po něm. „Kup si salašníka“ řekla jednou moje bývalá
spolužačka. Po zjištění jak vypadá bernský salašnický pes jsme se sice
rozhodli, ale nedoufali jsme, že se nám v tu dobu tak vzácné plemeno
podaří koupit.
Ani nevím jak a odkud, neexistoval internet, jsem zjistila, že by v
nějakém Ochoze u Brna měla být chovatelská stanice.
V srpnu se můj bratr se ženou a jeho dvěma dětmi vydali starou škodovkou
na Moravu na návštěvu. Bratr si chtěl přivézt tehdy nedostatkové zbož í -
mrazák a jeho žena kožich.
Po pár dnech se vrátili a škodovka nacpaná dětmi, bratrem, jeho ženou,
mrazákem a kožichem, který však měl průkaz původu a jméno Claus Jo-Nes.
Tak jsme se upsali salašníkům. Jen dodnes nevím, jestli si švagrová vůbec
někdy ten kožich koupila…
Claus Jo-Nes
Claus neboli Klausík a pro ostatní lidi ve vesnici Václav (hádejte
proč?) byl pes opravdu „na úrovni.“ Jedinečný, protože byl naším prvním
salašníkem. Úžasně poslušný, chování šlechtice - žádné divoké pobíhání a
ničení všeho kolem, pouze důstojný pohled a krok, kamarád malých dětí,
koček i návštěv. Zkrátka pes vítací. Odmítal jíst vše, co se dalo nazvat
uzeninou s výrazem - to by ani pes nežral. Všichni známí se to brzy
dozvěděli a na návštěvy k nám se vybavovali řízky - ty Claus jedl.
Absolvovali jsme s ním pár výstav, uchovnili ho a snili o tom, jaká to
musí být nádhera být ve Švýcarsku na výstavě a vidět třeba padesát
bernských pohromadě…
Zemřel v létě, náhle zkolaboval. Teprve až potom jsme pochopili, že za
jeho důstojným krokem mohlo být nemocné srdíčko…
Asta Kastapela
Astička – naše první bernská holčička v mém životě.
Claus bydlel u mojí maminky, která pak nechtěla dalšího bernského.
Dovezli jsme jí irskou setřičku, ale po roce nám bylo jasné, že mamky řeči
o tom, jaký byl Klausík pašák, jsou jen smutkem po salašníkovi, takže jsem
vybrala úspory, otevřela noviny a první inzerát o štěňatech BSP byl z CHS
Kastapela.
Astičku jsme přivezli tajně. Pár minut pobíhala sama po zahradě, než vyšla
ven maminka s hrncem jídla pro kočky. Bylo dlouhé ticho, pak kázání, že
dva psi nikdy - a po půl hodině seděla Astička mamce na klíně a povídaly
si.
Astička nám rozdávala radost každou minutou, kdy měla otevřené oči. Za
svůj život projevila nelásku pouze ke slepicím, které čas od času drze
přeletěly plot a přistály na Astičky zahradě. Pokaždé dostala vynadáno a
pokaždé měla k večeři slepici s rýží.
I s Astou jsme absolvovali výstavy, bonitaci a zažili jsme, že vidět hodně
berňáků pohromadě je opravdu úžasné. Další splněný sen.
Založila jsem chovatelskou stanici Šťastná Berjanka.
Astička nám dvakrát porodila nádherná štěňátka.
Nechali jsme ji zemřít v roce 2004, kdy jsme náhodným vyšetřením u
veterináře zjistili špatně fungující ledviny a nádor v dutině břišní. Při
operaci byly odhaleny obrovskými nádory prorostlé obě ledviny. Jejich
odoperování nebylo v takovém rozsahu postižení možné, proto jsme ji již
nenechali probudit…
Greta Essi
Gretka sluníčko. Přišla k nám již jako dospělá slečna. Nechtěli jsme
kupovat naší téměř osmdesátileté
mamince štěně-temperament štěněte a stará pani se nám nezdálo jako vhodná
kombinace-a díky našim kamarádům z Mokrovous, kteří se za nás přimluvili u
pani Hoffmannové, jsme si od ní přivezli Gretušku.
Psí dámu nesmírné krásy, ale i plnou strachu vůči lidem. Nevíme, kde se v
ní vzal. Víme jen to, že život na samotě s lidmi, které zná, považuje za
natolik bezpečný, že se brzo přestala bát a je našim opravdovým sluníčkem.
Je ze všech berňáků, kteří u nás žili nejvíce vnímavá. Je dokonalým
společníkem, umí sedět a poslouchat, umí dávat najevo neskutečnou radost
ze života, miluje vodu i sníh, chodí s mamkou krmit králíky a „krade“ jim
tvrdý chléb, který mamka vždy položí na krajíček otevřeného králičího
kotce, protože ví, jakou to Gretce udělá radost, že si může něco „ulovit“.
Věříme, že se na nás bude smát ještě dlouhé roky…
|
